A PŘIJDE VÁM TO CENNÉ?

Představte si, že otevřete vrata stodoly a objevíte tam hromadu šrotu. Představte si, že v tom šrotu rozeznáte auto. Veterána. Třeba Aero 30. Představte si, že úplnou náhodou máte v rukou i originální doklady k tomu autu, víte, komu patřilo, dejme tomu…samotnému řediteli Aero, panu Kabešovi. Dokonce zjistíte, že to vaše auto je unikát – jediný svého druhu na světě. Co uděláte? Odvezete to do šrotu za pár korun? Určitě ne.

A teď si představte, že vstoupíte do svého starého domu. A zjistíte, že ten dům je – veterán. Jediný svého druhu na světě. Má příběh, víte, kdo ho postavil, co tu zažil, on to dokonce byl i významný člověk. Lidé kolem toho domu chodí, mají ho rádi, vyrůstali na ulici u něj. Dům potřebuje vaši péči. Stejně jako veterán. Co uděláte? Do šrotu, nebo piplat? Je to otázka peněz?

Kdepak. Peněz není nikdy dost, když chybí pokora.

Pan bankéř, co si požádal o koupi vily Fialy a pozemků kolem ní, v žádosti obci v březnu 2016 uvedl, že ten dům zbourá a postaví si dřevostavbu. Celá plejáda lidí na úřadu i jinde na tom pracovala, aby nebyla vila Fiala a byla dřevostavba, zdá se… Ale to se už naštěstí nestane. Vila Fiala je kulturní památka.

Naproti poliklinice v Blatné stojí také krásný domeček. Tedy – stával. Koupil si ho jeden místní občan. Na provizorní plot umístil cedule se svým jménem – Vrtam. Nebo vrták? Ani on, stejně jako pan bankéř, nemá o peníze nouzi. Ale bohužel – nepozná veterána. Domek postavený před přibližně devadesáti lety, ve stylu, který můžeme nazvat „národní“, solidní stavba. Tajemná zahrada kolem. Vše je pryč nebo velmi rychle mizí. Nenahraditelná ztráta.

Znám tucet lidí, co by ten pohádkový domeček opravili tak, jak to dělají pokorní a nadčasoví lidé. A mohou být klidně i bohatí. „Nadupali“ by to designovým nábytkem, uzpůsobili dnešním trendům, a zhodnotili lépe než nějakou špeluňku od bezejmenného projektanta. Nebo by v tom domečku dokonce velmi pohodlně se svou rodinou bydleli. Pro takový příklad nemusíte chodit daleko, stačí blok s bouraným domečkem obejít. Potkáte několik zdařilých případů.

Vrtáci ale bourají. A taky něco postaví. Nebude to poprvé. Asi na kšeft. Klidně se vsadím, že oba ty dva domy, ten z Rakouska – Uherska od Karla Fialy i ten z první republiky proti poliklinice – jsou tak kvalitní stavby, že není v dnešní době pro vrtáky šance postavit lepší. Ale to je (bylo) zjevně oběma pánům jedno. Bankéř nebo developer.

Za ochotné podpory a zavřených (památkářských) očích místních úřadů. To je zjevně úděl České republiky, že kvalitu vyměníme za levný papundekl, jen aby to bylo honem hotové. Aby peníze byly rychle a teď. Proč? Třeba pro děti. Budou mít na studia, přeci. Vystudují třeba architekturu, design, historii. Budou se učit o kulturních hodnotách. Třeba se tam naučí, jací byli jejich post revoluční rodiče vrtáci.

Ten příběh s hromadou plechů ve stodole se vážně stal. A ne jednou. A proto můžete například v Podbrdském muzeu v Rožmitále pod Třemšínem obdivovat velikou soukromou sbírku aerovek, které jejich majitel sbírá, opravuje, piplá.

To že je skvělé mít v garáži veterána, že jsou to dobře uložené peníze, to už ví každý ňouma. Mnohem méně lidí si uvědomuje, že je dobré vlastnit staré domy a památky, s historií, s příběhem. Že to jsou dobře uložené peníze. Neřekl to nikdo ani bankéři České národní banky, ani blatenskému developerovi. Že to je také přidaná hodnota, navždy. Tedy, ono těch, kteří si stavební historie váží a dovedou ji ocenit, přibývá. Ale jde to pomalu. Tak třeba příště, v příštím životě, vrtáci.

Josef Váňa