BUBUBU

Jako malé dítě, aby rodiče i přes svoje asi nechtění „mohli o prázdninách budovat socialistickou republiku“, musel jsem jezdit na pionýrský tábor. Což o to, vyjma táboru v první třídě jsem se vždycky docela těšil. Propaganda byla oproti třeba aktivitám školy snesitelnější, já z toho měl jen malý rozum, a konec konců to byl tábor bez elektriky, s podsadovými stany s polní kuchyní v krásném údolí malebné říčky kousek od Stříbra, se čtyřiceti umolousanými dětmi.

Součástí toho bylo vždy několik nočních her. Živě si pamatuji noční cestu do asi kilometr vzdáleného opuštěného mlýna. Moje první „noční hra“. Ustrašený a stažený jsem šel s nějakým dalších chlapcem až k velké budově kdysi asi prosperujícího mlýna. A malá dušička prvňáčka dostala první zářez, jak je to s tím BUBUBU.

Mlýn obývala strašidla, za které by se nemuselo stydět žádné z x neestetických muzeí strašidel, co v České republice za poslední desetiletí, jak houby po dešti, vznikly. Úkol byl si vzít z dveří mlýnice své jméno napsané na papírku, abych „byl vykoupen“.

Asi jsem se rozbrečel vylekáním, každopádně jsem nebyl schopen si to jméno najít a vzít, byl jsem paralyzován, vystrašen, spoután, ani nevím co dělal druhý chlapec. Protože se hra musela vejít do nějakého časového limitu, aby se tábor vyspal, došel nás starší chlapec, co šel za námi. Vzal mě za ruku, vymámil ze mě, jak se jmenuji, našel jméno na papírku, uškubl ho ze dveří, ukázal na ta strašná strašidla a řekl: „Vždyť jsou to naši převlečení vedoucí, nemusíš se bát…“ Pionýrští vedoucí – Svazáci.

Čas plynul, stejně hloupé hry různě obměňovaný tým svazáků připravoval každý rok, a já si už poučený, jak to je, všímal, jak si ta strašidla tu hru užívají, častokrát ještě notně posilněna alkoholem. Možná pro autentičtější prožití své role. Zkrátka takový pionýrsko – svazácký ceremoniál hlouposti té doby.

Po roce osmdesát devět, zrovna když jsem dospíval, a u toho měl plnou hlavu Foglarovek, se znovu zformoval plzeňský skautský oddíl Šedá střela. V převážně škodováky obývaném plzeňském sídlišti Skvraňany, kde jsem se bincal s hokejkou na betonu i já, se začali scházet v blízké školce. Skončil jsem ve stejné školce s třemi kamarády a stal se skautem, jejich bratrem.

Po mnoha výpravách, oddílovkách, brigádách, schůzkách, přednáškách, jsem jel na svůj první skautský tábor. Taky jsem tam zažil noční hry. Byly jiné. Pamatuji si, jak mě v noci vzbudil můj vedoucí a řekl mě něco v tom smyslu, že nahoře na lesní cestě, jak jsme byli včera, uvízl traktor, a zda bych byl ochotný tam jít pomoci ho ostatním starším bratrům vyprostit.

Nebo jindy, že se někdo „ztratil“ a my jej šli v noci najít. Na srdce nám bylo kladeno, že se o mladší brášky musíme my starší postarat. Rozptýlit jejich strach a obavy. Že jsme tak silní a akceschopní, jako je ten nejslabší z nás. Nikdo se při nočních hrách nepřevlékal za strašidla, vodníky a chroptící čerty. Naopak nás třeba na konci čekalo školení ze zdravovědy, protože ten „ztracený“ si cvičně zlomil nohu.

Čas plynul dál a já se přesunul od skautského táborového ohně a ze skautské klubovny k ohňům s kamarády a kytarami, kde se míchali trampové, vyznavači military, právě i moji skautští bratři, ale i peneři, co si sbalí deku, půlku chleba a tři lahváče, a jdou v pátek rovnou z práce v džínách někam do lesa. Strach, zdravý strach, mě při stovkách čundrů provázel, ale nikdy neparalyzoval, nikdy neznehybnil. Po počátečním uleknutí třeba z divoké zvěře či náhodného dalšího poutníka přicházelo logicky uklidnění. Provázela mě jasná myšlenka, že nikde, ani ve starých zchátralých mlýnech, domech, nehrozí jiná než klasická bezpečnostní rizika v podobě vadné statiky, lability staveních prvků či ostrých předmětů.

Nebezpečí spolujízdy stopem jsem si nepřipouštěl, uměl jsem se, stejně jako moji kamarádi, přesouvat zdarma o stovky kilometrů každý víkend, abych viděl další a další krásy naší země.

Samozřejmě, že jsme s kamarády nevynechali žádný opuštěný dům, abychom jej neprozkoumali, samozřejmě, že nás fascinovalo tajemno podzemních chodeb, nebo že nás zajímali štoly, jeskyně a staré kryty. Postupně jsme s pár přáteli prošli skoro celé plzeňské podzemí, když tehdy ještě „Velký bratr“ neměl oko na každé kanálové mříži. Na konci žádné naší cesty za dobrodružstvím ale nikdy nebyl někdo, žádné strašidlo, co by dělalo BUBUBU. Někdy to sice dopadlo s průzkumem neslavně. Musím ale říci, že i při přichycení v místech, kde jsme být neměli, se naše konání vždycky i policii dalo právě vysvětlit tou touhou něco vidět, poznat, prozkoumat.

Tehdy má touha vyrůstala z knížek Jaroslava Foglara. Dnes stejnou, nebo podobnou touhou prozkoumávat opuštěné stavby a lidská díla po celém světě nazývají její příznivci Urbex (Urban exploration). Možná už v době mé první „strašidelné“ noční báze v opuštěném mlýnu byl tento fenomén ve světě popsaný, řešený, nevím.

No každopádně, já jsem za ty roky pro sebe pochopil, že ve starých opuštěných stavbách nestraší, že jsou krásné a mají své příběhy, které můžou člověka v lecčems mnoho naučit. Taky jsem pochopil, že strach je lidská vlastnost, která dělá s lidmi hrozné věci. Po letech jsem docenil noční hry skautských táborů, kde nikdo svazácky nestrašil, ale naopak nás naučili, že nutné je být připraven a nenechat se strachem spoutat. Protože v špatných situacích nesmí člověk zůstat paralyzovaný. Pochopil jsem, že strach dělá lidi malé a neschopné, a že je to jakási spojitá nádoba. Že sám strach živí malé a neschopné lidi. V duchu si můžu představovat, že je třeba jako mě vodili jen do zabavených mlýnic plných podnapilých pionýrských vedoucích – svazáků – převlečených za strašidla.

Nedávno vilu Fialu v rámci UrbExu navštívil (a teď nevím jak ho nazvat, abych se jej nedotkl, sám jsem byl v jeho věku citlivý na oslovení) řekněme mladý pán, nebo taky možná klidně možno říci kluk, možná teenager. Kdyby urbexeři byly skauti a já urbexer, tak bych řekl bratr urbexer a měl bych dilema s oslovením vyřešeno, protože věk mezi bratry v této věci nehraje podstatnou roli.

Sám si dovedu představit, jak se dovnitř do opuštěné kulturní památky s kamerou dostal. Prostě prošel přes strhnutý „truc plot“ z lesnického pletiva (o plotu zde). Přehoupl se přes zábradlí terásky a chybějícím oknem vlezl dovnitř. Prozkoumal vilu na Vinici, natočil si ji, jak mu pravidla urbexu říkají. Nic jiného nečinil. Pak svůj výtvor – příběh – vzal a zavěsil na youtube. Není ostatně první, ani zdá se poslední, kdo tak udělal a udělá. Podařilo se mu natočit a sestříhat velmi slušné video, porovnáme-li ho s pokusy jiných, často mnohem starších. Za těch pár týdnů má více než tisíc zhlédnutí.

Ano, urbexeři se častokrát svojí návštěvou opuštěných míst dopouštějí nezákonného jednání v podobě vniknutí na cizí pozemek, s důsledky ale určitě počítají.

U vily Fialy ten cizí pozemek a samotná cenná kulturní památka není až tak cizí, jak by se mohlo zdát. Je obce, tudíž všech občanů obce. Její majitel a taky správce je Město Blatná. To v čele se starostkou Kateřinou Malečkovou se pravděpodobně dopouští také nezákonného jednání, když tuto památku nechává úmyslně chátrat.

Náš spolek nabídku spolupráce při péči o tuto hodnotnou stavbu nabízí již tři a půl roku. Marně. Přes naše opakované žádosti, že se o tuto hodnotnou stavbu na místo obce sami zdarma a dobrovolnicky postaráme, se nic neděje.

Tedy děje, náš spolek udělal na veřejně přístupných pozemcích u vily několik pikniků. A bylo to jak u toho starého mlýna. Městská policie byla paní starostkou iniciována, aby na nich nás a naše příznivce perlustrovala. BUBUBU. Při dalším pikniku se zdálo, že se Městská policie i bojí, že má strach, tak si zavolala na výpomoc Policii státní. Mělo to být zase BUBUBU, nakonec to, zdá se obtěžovalo jen rozumné státní policisty, a strach nikoho neparalyzoval. Ostudu a trapnost situace si vyžrala hlavně Městská policie. Dobře, obě policie mají jakési právo něco konat, a tak v rámci svého vědomí a svědomí konají.

A pak je tu ještě jedno BUBUBU kolem vily Fialy od někoho, kdo takové kompetence nemá. A to je vyslané BUBUBU městskou příspěvkovou organizací Centrum kultury a vzdělávání. Jak nám napsal ten mladý urbexer: „Ozvali se mi s prosbou ať už tam nechodím že je to nebezpečné, příště by z toho mohlo být něco horšího než jen upomínka.“

Jak byste takový vzkaz od městské příspěvkové organizace chápali Vy? Já jen zaškatulkoval do šuplíčku: „BUBUBU od svazáků“. Něco podobného jako ta opilá strašidla na mlýně, co straší malé děti.

Jsou případy, a jeden takový nedávno proběhl v Plzni, kdy si někdo snaží osvojit pravomoc úřadu. Znám a viděl jsem v devadesátých letech případy, kdy někdo někomu velmi nevybíravě vyhrožoval. Ale tohle svazácké BUBUBU není ani jedno z toho. To je ryzí trapnost, nekompetentnost, tragédie, šaškárna a značně to shazuje důvěryhodnost této instituce. A proč to sousloví: „svazácké BUBUBU“? Já si toho pamatuji docela dost, to jste si v textu možná mohli všimnout. A tak si taky pamatuji, jak část zaměstnanců Centra kultury a vzdělávání šla podpořit vládnoucí městskou garnituru (rozuměj ty, kteří je do funkcí angažovali a drží si je tam) na mimořádné zasedání zastupitelstva v dubnu 2018, a jak bouřlivě tleskali, když tehdejší zastupitelstvo vedené také paní Kateřinou Malečkovou jednohlasně podpořilo návrh podání rozkladu ohledně památkové ochrany vily Fialy a pozemků kolem ní. Tak se to dělalo za komunistů, že, svazáci?

Na skautu mě toho starší bratři v mládí hodně naučili. Provází mě to dodnes. Třeba to, že když jsem připravený, nemusím mít strach. Nebo taky to, že když někdo udělá BUBUBU, že to častokrát je spíš otázka strachu toho, kdo straší. Ale taky mě naučili jednu moc užitečnou věc: že to, jestli budu dobrý nebo špatný, je jen moje osobní volba. To, jak si vybrali někteří zaměstnanci Centra kultury a vzdělávání, že se stanou svazáckými strašidly, je jen a jen jejich volba.

 

Za navíc z.s. Josef Váňa