ČERVNOVÉ ZASTUPITELSTVO

Červnová jednání zastupitelstva bývají trochu zvláštní. Čím? Tak za prvé, je na nich většinou šíleně vedro. Za druhé, bývá velmi málo bodů na programu. Za třetí – a to je velká novinka od všech předešlých – byla veřejnosti nabídnuta voda ve džbánu a kelímky na pití. Za čtvrté – ze zastupitelů i zaměstnanců úřadu je úplně cítit, jak moc se těší na prázdninovou pauzu a už se vidí na dovolené. A za páté – někdy, jen tak mimochodem, jsou na programu celkem zásadní věci, které jako by někdo schválně chtěl zahalit do toho ospalého, lehce propoceného oparu…

Před třemi lety se takto v poklidu projednal a schválil záměr prodeje vily Fiala – tehdy městem oficiálně nazývané „Krčkovna“. Záměr povlával přes léto na vývěsní desce. Zachránit tuto jedinečnou kulturní památku se nám podařilo takřka pět minut po dvanácté. Dva a půl roku našeho usilovného snažení a usilovného anti-snažení některých zástupců města zakončilo definitivní prohlášení vily Teodora Fialy kulturní památkou letos v dubnu. Úspěšně jsme tak završili první etapu své práce pro tuto jedinečnou lokalitu a intenzivně pracujeme na další, nadále jsme připraveni pro město Blatnou, jeho obyvatele a návštěvníky, tuto památku opečovávat. Jak se situace bude dále vyvíjet, teprve uvidíme.

Na letošním červnovém zastupitelstvu to nejprve vypadalo na pořádnou nudu – prodeje a směny kousků pozemků u silnic, přijímání dotací, zprávy kontrolního výboru… Až po hlavním programu jsme se v oddílu informací dostali k tématu, které se naprosto zásadně dotkne samotného centra města – stavebních změn na náměstí (parkovišti) J. A. Komenského, tedy v prostorách před Základní školou JAK.

Pánové Michal Pojer a Lukáš Vachulka, vlastníci nemovitostí na levé straně náměstí (při pohledu na školu) plánují velké investice a změny na tomto místě. Naskýtá se jim – v roli soukromých investorů, developerů – možnost zasáhnout naprosto nebývalým způsobem do vzhledu našeho města. Jak sami říkají – a tuto touhu jim můžeme jistě věřit – chystají se obohatit Blatnou o novou, plnohodnotnou stranu náměstí s několika v řadě stojícími dvoupodlažními domy, v jejichž parteru se budou nacházet obchody. Možná až příliš horlivě vysvětloval pan Pojer zastupitelům, že projekt obohatí „vylidněné“ centrum města nebo že pozemky takřka „zachránil“ před Vietnamci, kteří se o ně zajímali. Tato slova si mohl ušetřit. Centrum Blatné není ani v nejmenším vylidněné, pulzuje naprosto přirozeným rytmem maloměsta a každý turista je tím oprávněně okouzlen. Pražští hipsteři zírají jako na zjevení, když vidí při sobotním dopoledni stovky lidí šněrovat od jednoho krámu k druhému. To, že i tato nevyužitá plocha (a strana) náměstí může být novou kvalitou, je jasné. Každé funkční, živé město se musí rozvíjet především v místech, kde už zástavba je, nikoli svou rozlohu neuváženě rozšiřovat za své hranice.

Pánové Vachulka a Pojer v uplynulých měsících přebudovali v domě č. p. 87 prostory bývalé kavárny Viola na řeznictví. To může nás, kavárenské povaleče, poněkud mrzet – Viola měla neopakovatelné kouzlo: Překrásný dřevěný historizující výkladec s na skle malovanými postavami v kombinaci s nábytkem, který vypadal jak z katalogu Quelle z roku 1995, vodopád s kamenným obkladem a nepostradatelnou plastovou kachnou, malebná zahrádka s houpačkami, vodními prvky a pískovištěm v prostorách bývalého kuželníku…kavárna kuřácká do poslední chvíle, kdy to jen šlo, kavárna, která stála na začátku „doby kavárenské“ v Blatné, v níž se, díkybohu, dnes nacházíme. Červeno-bílé kachličky dnešního řeznictví tuto éru už nikomu nepřipomenou.

Při troše dobré vůle ale můžeme nějakou souvislost s historií najít – v tomto domě, v těchto prostorách, se původně nacházela hospoda U Fialů. Na přelomu 19. a 20. století se tu scházela tehdejší elita města. Provozoval ji hostinský a vážený pan radní, pan Teodor Fiala. Právě zde zřejmě vznikla myšlenka vybudovat dvacet minut chůze odtud, na Vinici, výletní restauraci. O jejím dnešním osudu píšeme výše. Od jména Fiala je k Viole jen malý krůček. A pan hostinský Fiala pocházel z tradiční blatenské rodiny Fialů – řezníků. Řezníkem byli jeho otec i dva bratři. Buďme tedy i my, kavárenští povaleči, k dnešní roli naší Violy shovívaví. Snad se osvědčí.

Ale zpět k budoucnosti Komenského náměstí. Investoři předložili městu několik vizualizací, jak by nová zástavba mohla vypadat. První byl návrh jakéhosi architekta, jehož jméno jsme naštěstí zapomněli, a doufáme, že bude v tomto projektu zapomenut i jeho návrh – představoval v podstatě monolit domu se sedlovou střechou zvláštního sklonu, s prvním patrem přesahujícím rozměry přízemí, jehož fasáda nebyla nijak rytmizovaná a táhla se po celé severní straně náměstí až za roh. Doufejme, že šlo opravdu jen o první „vykopnutí“ pro debatu o hmotě, která do města přibude. Protože toto by zapůsobilo zřejmě ještě ničivěji, než plochostřechý „krček“ na protější straně náměstí.

Další dvě (vlastně tři) vizualizace zpracovali pánové Miloslav Vít (stavební inženýr, zastupitel a předseda městské komise pro rozvoj města, bohužel na červnovém zastupitelstvu nepřítomen) a městský architekt pan Šimon Vojtík. Pohled na vizi severní strany náměstí od pana Víta už působil mnohem snesitelněji – pan inženýr se inspiroval zástavbou na třídě J. P. Koubka a navrhl tři podélně situované domy s mírně odstupňovanými hřebeny střech, různě rytmizovanými a různě dělenými okenními a dveřními otvory. Člověk si pomyslí, že tak nějak mohla ulice snad i vypadat předtím, než byla tato část centra Blatné plošně zdemolována v 70. letech a z části nahrazena obchodním domem Labuť. Jakýsi návrat ke starému, který neurazí a při kvalitním a citlivém provedení by mohl časem budit dojem, že tu stojí odjakživa.

Pan architekt Vojtík své prostorové studie věnoval především problému vztahu plánované nové zástavby s nejbližším okolím. Stejně jako pan Vít nechává rozeznít hru s různými výškami střech a dokonce rozhýbává i uliční čáru, všechny domy tedy nestojí „v jedné lajně“. Charakter domů je mnohem obecnější – nemusejí si hrát na staré, třeba by mohly vypadat i mnohem „současněji“. V jeho dvou variantách se ale také ukazují dva problémy, které bude nutné v intenzivní spolupráci města se soukromými investory vyřešit:

První je podoba náměstí. V návrhu pana Vojtíka zcela přirozeně zmizela jedna – nejsevernější – řada parkovacích míst dnešního parkoviště a byla nahrazena plochou osázenou z části stromy. Vzniká tím pohodlný prostor pro chodce – návštěvníky obchodů v parteru nových domů, prostor, který by už skutečně šlo označit jako náměstí. To se totiž o dnešním parkovišti u zdi, před kterou stojí většinou dost zoufalé vývěsky politických stran, říci nedá. Tohoto detailu si všiml i pan zastupitel Tvrdý a zeptal se právě na to, zda se počítá s redukcí parkovacích stání. Byl ze strany stavebníků i paní starostky ujištěn, že tomu tak nebude. Občana-automobilistu to možná uklidní. Podíváme-li se však například na to, jak je po celou letní sezónu řešeno soužití parkování a předzahrádky před jinou kavárnou na třídě J. P. Koubka, můžeme tušit, že tady je zaděláno na problém, který bude nutné v budoucnosti řešit – pohodlí parkování se dostane do konfliktu s pohodlím chodců. Má-li Blatná nyní možnost ve spolupráci se soukromým investorem vybudovat místo parkoviště skutečné náměstí, možná by měla mít více odvahy.

Druhý problém se stal nakonec nejdiskutovanějším bodem celého červnového zastupitelstva. Ani pověstné Zvonokosy by se za něj nemusely stydět. Šlo o veřejné záchody. Domeček s veřejnými toaletami vybudovalo město Blatná na svém pozemku před opuštěnou zdí před řadou let. Nyní, zdá se, toalety brání vzniku zajímavého projektu nové zástavby. Není to škoda? Pan architekt Vojtík navrhl obě varianty a v obou se mu podařilo jasně definovat jejich přínos: Byly-li by toalety odstraněny, dostalo by náměstí J. A. Komenského skutečně důstojný rozměr. Domeček by už nebránil pohledu na školu, která je tou nejzásadnější dominantou tohoto prostoru. Škola je dílem architekta Karla Fialy (Teodorova bratra) z let 1902-1903 a je kulturní památkou. Při pohledu na tento „kus Prahy“ v jinak drobné okolní zástavbě se nelze ubránit pocitu, že o obdélníkovém náměstí, které na východě uzavírá právě škola a na západě třída J. P. Koubka, snil už tento stavitel.

Ve druhém návrhu pana Vojtíka jsou toalety zachovány. A vzniká tím prostor úplně jiného charakteru – vedle stále ještě celkem rozměrného náměstí mezi toaletami a školou (na němž právě v návrhu zmizela část parkoviště, které bylo nahrazeno prostorem pro pěší), zůstalo zachováno i takřka intimní zákoutí v místech proluky mezi toaletami a rohovým domem, v němž sídlí drogerie. Dnes se tu nacházejí záhony s lavičkami, stromy a (momentálně nefunkční) kohoutek s vodou. Ve vizualizaci je prostor ještě rozdělen na veřejnou a napůl uzavřenou část, který připomíná zahrádku kavárny či restaurace. Toto řešení by celkem zapadalo do dnešního rázu Blatné doby kavárenské, jejíž radosti si všichni tak rádi vychutnáváme. I ta stará, nahrubo omítnutá zeď by tam mohla v této variantě zůstat, bylo by to romantické.

Z úst přítomných zastupitelů zazníval celkem jednotný názor, že stojí o zachování a neměnnost veřejných toalet. To je, vzhledem k tomu, že se jedná o celkem nedávno proinvestované veřejné prostředky a hojně využívaný prvek městské infrastruktury, celkem logický požadavek. Poněkud opatrněji by měli zastupitelé přistupovat k nabídce investorů, že případně provedou změny či samotnou demolici současných toalet na vlastní náklady. Zde by se totiž mohla obec dostat do konfliktu s platnou legislativou – může město nechat zasahovat soukromníka do majetku obce? Jak by takovou situaci řešilo smluvně? Nejednalo by se o celkem zjevnou směnu „něco za něco“, která by už stála na hraně s korupčním jednáním? Co kdyby jiný občan města zatoužil také upravit si obecní nemovitosti sousedící s těmi jeho, bude obec postupovat stejně?

Bohužel v případě pana Pojera už k podobné situaci došlo před třemi lety, kdy několik kroků odsud bez příslušných povolení nejen zdemoloval stavbu v památkové zóně, ale dokonce postavil novou, zasahující na obecní pozemky. Fakt, že tehdy nebyla udělena žádná pokuta stavebním úřadem, nepůsobí v dnešní situaci zrovna důvěryhodným dojmem.

DOPLNĚNÍ: V polovině července 2019 jsme obdrželi reakci pracovníka stavebního úřadu, který nás informoval o chybě v našem textu. Za reakci velmi děkujeme. Chtěli bychom proto uvést informace na pravou míru:

„Pokuta byla udělena (a vybrána) v roce 2016 a byla ve výši 30 tisíc, ve své době nejvyšší pokuta, kterou stavební úřad dosud udělil.“ Ponechme na čtenáři, nakolik je to v rámci několikamilionového projektu stavby domu a v případě ať už úmyslného, nebo omylem provedeného nelegálního přivlastnění si obecního pozemku přiměřené řešení. A raději už neuvažujme o tom, jak by to s městem vypadalo, kdyby si sedm čtverečních metrů z obecního takto „koupilo“ více blatenských občanů.

Pan Pojer na zastupitelstvu několikrát zopakoval své obavy, že proces vybudování nové zástavby bude trvat dlouho. Byl ujišťován paní starostkou, že mu nikdo problémy dělat nebude. A teď to přijde – začalo se totiž hovořit i o „památkářích“. Na ně bylo svalováno i v minulém případu pana Pojera, že proces příliš protahují. Nyní se obává něčeho podobného. Těmi památkáři jsou většinou myšleni zástupci Národního památkového ústavu. Ano, to jsou státní specialisté, kteří jsou kvalifikovaní posoudit, zda jsou plánované změny přiměřené, zda nedojde k ohrožení hodnot městské památkové zóny. A tento proces nějakou dobu trvá. V poměru k tomu, jak dlouho budou stát nové domy, je tato doba ale vždy zanedbatelná. Památkáři ale nejsou jen pracovníci NPÚ. Je jím v první řadě město Blatná. To je totiž orgánem vykonávajícím státní památkovou péči. Chrání hodnoty, které zde zůstanou zachovány i poté, až my, vy, zastupitelé nebo pánové Pojer a Vachulka tady nebudeme. Krásu a kvalitu veřejného prostoru našeho města. To, čím se oprávněně Blatná chlubí v turistických průvodcích, to, co si my všichni vybavíme, když se řekne „domov“, to, proč sem každý rok proudí tisíce návštěvníků – třeba těch, kteří chtějí nakupovat v živém srdci města a ne v unifikovaném supermarketu. A to je především v zájmu města, ne rychlost stavby.

Pan Pojer má obavy, že pokud bude proces schvalování trvat déle než půl roku, přijde o lukrativního partnera – investora. Kdo jím je, na zastupitelstvu neprozradil. Jaký bude mít přínos pro centrum Blatné tedy také nevíme. Víme ale, že domy, které vzniknou, by tu měly stát třeba i několik stovek let. A proto není potřeba nikam spěchat. Doufejme, že pan Pojer se ze své minulé zbrklosti, za kterou se před dvěma a půl lety na zastupitelstvu veřejné kál, poučil, a podobnou chybu neudělá. Ohrozil by tak totiž nejen vzhled našeho města, ale také důvěryhodnost svou i zastupitelů, kteří k němu byli minule velkorysí.

Blatná nemá pořádné náměstí. Tuto větu jste jistě už od někoho slyšeli. Možná ne – nemá náměstí určitého typu. Má ale nyní velmi zajímavou příležitost na vzniku takového obdélníkového náměstí zapracovat. A dokonce ve spolupráci se soukromým investorem – s místními aktivními občany, kteří v minulých letech vybudovali vlastní projekty, jež nepochybně přispívají ke kvalitnímu životu ve městě – pan Vachulka oblíbenou kavárnu Grande, pan Pojer úspěšné fitnescentrum Fitness One. Je to přirozená situace, vzpomeňme si na pana radního-hostinského Fialu před stodvaceti lety. Pokřivené období socialismu takové případy neznalo. Celkem brutálně a nekompromisně srovnalo tuto část města se zemí. Je správně a nutné, že dnes tyto situace opět nastávají. Pro město a pro oba pány je to jedinečná příležitost. Příležitost přinést novou kvalitu do veřejného prostoru v samém centru města. Příležitost udělat to tak, aby se proces stal inspirací pro další stavebníky. Jak na to?

Především správně. Tedy neuspěchat proces rozhodování a schvalování úředních rozhodnutí, neopominout žádné závazné stanovisko, aby nemohla vzniknout pochybnost, že se někomu mohlo dostat protekce. Garantem, že tomu tak bude, je město Blatná. Město ani stavebníci by se neměli vymezovat vůči „památkářům“, kteří jim v realizaci snu zdánlivě brání. Oni jsou totiž ti, kteří pomáhají. Především v tom, aby nová strana náměstí do prostředí města zapadla a zároveň ho obohatila. Vždyť tu přece bude ještě dlouho po nás. Nebylo by to krásné, kdyby na pana Pojera a Vachulku za sto let někdo vzpomenul, jako dnes vzpomínáme na Teodora Fialu?

S tím souvisí druhý bod – postupujte kvalitně. Pan Pojer dobře volal na zastupitelstvu po tom, aby město zformulovalo své jasné požadavky, které budou moci při práci s projektanty, architekty nové zástavby zohlednit. Intenzivní a oboustranně korektní komunikace je pro zdar takového projektu naprosto nutná. Výše jsme se pokusili popsat, že v návrzích pana městského architekta Vojtíka tyto požadavky už vlastně zformulované jsou. Teď je na zástupcích města, úřednících i zastupitelech, aby je pro stavebníky srozumitelně zpracovali a domluvili se na jejich naplnění. A v tomto jednání musí mít město Blatná na paměti, že není zprostředkovatel rychlého a hladkého procesu mezi pány staviteli a „památkáři“, ale odpovídá všem občanům našeho města, i těm, kteří se ještě nenarodili, za to, jak bude ta nová strana náměstí vypadat. Jestli budou jejich rozhodnutí chválit, nebo hanět. Děkovali byste například těm, kteří rozhodli o zbourání části třídy J. P. Koubka před 50 lety? Podaří-li se proces udělat správně, bude prostor opravdu obohacením. A vznikne zkušenost, model, který bude příště možné opět použít.

Na pánech stavebnících bude ještě jedna věc – zvolit kvalitní projekt kvalitního architekta, projektanta i stavitele. Ať už se rozhodnou jít cestou nápodoby historické zástavby nebo budování nové architektury, vždy musí být kvalitní. Jinak v malebném centru Blatné neobstojí, nebo mu dokonce uškodí. Je na vás, pánové Vachulko a Pojere, jestli budete svými domy budit u svých sousedů a vnuků smích, rozčilení nebo uznání a obdiv.

Držme tedy všem zúčastněným palce, ať se to podaří. A kdo ví, třeba to nám, blatenským kavárenským povalečům, bude ku prospěchu, a na nové straně nového náměstí vznikne nová kavárna. A třeba se bude jmenovat Viola. S kouřením už, naštěstí, nic neuděláme, ale kdyby v ní plavala v kamenném jezírku plastová kachna, budeme se tu cítit brzy jako doma.