KAREL FIALA: PRAHA A PRAŽSKÝ HRAD

Karel Fiala se narodil 29. listopadu roku 1862 v Blatné, v domě č. p. 16 na dnešní třídě J. P. Koubka. V Blatné navštěvoval obecnou a měšťanskou školu, poté studoval tři roky na reálném gymnáziu v Písku. V patnácti letech, v roce 1877 odešel do Vídně na Vyšší průmyslovou školu stavební (Erste österreichische höhere Baugewerbeschule), kterou absolvoval o čtyři roky později v roce 1881. V devatenácti letech tak ukončil své formální vzdělávání v oboru stavitelství a začal se věnovat praktickému výkonu svého povolání. Samostatně se nadále vzdělával po celý život, zejména v oblasti historie architektury, a to nejen zkoumáním historických pramenů, ale především staveb samotných a také díky spolupráci s významnými osobnostmi své doby.

Ve druhé polovině 19. století zažívala Praha obrovský nárůst průmyslové výroby a s ním spojené stavební činnosti. V okrajových částech města vznikaly rychlým tempem rozsáhlé čtvrti činžovních domů, které měly pokrýt vzrůstající potřebu ubytování továrních dělníků i dalších zaměstnanců – Karlín, Smíchov, Vinohrady a další. Není divu, že první kroky mladého stavitele směřují do Prahy.
Na začátku 80. let nastupuje Karel Fiala do stavební firmy Buldr a Štěrba v Karlíně na místo kresliče plánů.

Od začátku svého pobytu v Praze je silně zaujat stavebními památkami. Ve volných chvílích prochází, kreslí a zaměřuje z vlastního zájmu řadu pražských kostelů, například kostela sv. Jindřicha, sv. Štěpána, sv. Apolináře nebo Panny Marie na Slupi, celkem asi 12 kostelů. Tyto několik set let staré církevní památky vyžadovaly na konci 19. století nutné opravy. Většinou byly prováděny stejnými stavebními firmami, jaké projektovaly nové čtvrti. Obojí, výstavba i rekonstrukce, probíhaly v duchu tehdy rozšířeného stavebního slohu historismu, opakujícího na fasádách ozdobné prvky ve stylu gotiky, renesance či baroka.

Mladý Karel Fiala se tak dostal i do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně, kde pro svého zaměstnavatele kreslil detaily výzdoby. Jeho dovednosti a nadšení pro historii architektury zaujaly tamního kněze, vlastence a podporovatele umění Ferdinanda Lehnera, vydavatele uměleckého a historického časopisu Method. Podpořil Karla Fialu zveřejněním několika jeho článků o pražských kostelích, ale především jej doporučil svému příteli, architektu Josefu Mockerovi, naší nejvýznamnější osobnosti období purismu. Mocker řídil od roku 1872 práce Jednoty pro dostavbu chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kromě toho projektoval rekonstrukce mnoha dalších významných gotických památek v Čechách a navrhoval i novostavby, například kostela sv. Ludmily na náměstí Míru na Vinohradech.

Poté co mu mladý kreslíř Fiala předložil ukázky své práce, nabídl mu Josef Mocker místo ve své kanceláři už v roce 1883. Nezkušený mladík byl nabídkou tehdy natolik zaskočen, že ji s rozpaky odmítl. Naštěstí se opakovala o tři roky později a Karel Fiala zaujal v roce 1886 místo v kresličské kanceláři v budově starého proboštství na Pražském hradě, odkud Josef Mocker řídil stavební činnost na chrámu sv. Víta a kde také bydlel. Pod Mockerovým vedením kreslil a zaměřoval Karel Fiala architektonické detaily chrámu sv. Víta, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, kostela sv. Bartoloměje v Kolíně a podílel se také na projektu regotizace hradu Karlštejna.

V roce 1890 vykonal Karel Fiala stavitelskou zkoušku, která jej opravňovala k vykonávání samostatné stavitelské činnosti. Firma Karel Fiala & Ferdinand Korb projektovala v letech 1893 až 1898 jedenáct činžovních domů (například ve Všehrdově ulici na pražském Újezdě), ale také rekonstrukci kostela sv. Apolináře. Karel Fiala pokračoval zároveň ve své badatelské a publikační činnosti. V 90. letech jako první odkryl a zdokumentoval románskou stavební fázi malostranského kostela Panny Marie pod Řetězem a navrhl jeho regotizaci. Zaměřoval a projektoval také opravu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Blatné, ke které později nedošlo v důsledku vypuknutí první světové války. Při příležitosti výstavy architektury a inženýrství v Praze roku 1898 byl vyznamenán zlatou medailí za své kreslené plány dostavby kostela Panny Marie Sněžné v Praze, kostela Nanebevzetí Panny Marie v Blatné nebo rekonstrukce kaple Božího Těla na Karlově náměstí. Krátce nato byl jmenován členem pražské městské uměleckohistorické komise.

Po smrti Josefa Mockera v roce 1899 byl Karel Fiala přijat do služeb Jednoty pro dostavbu chrámu sv. Víta. Funkci hlavního architekta převzal Kamil Hilbert. Není divu, že Fialův zájem o zkoumání historických staveb s jeho působením na Pražském hradě rostl. Roku 1902 požádal zámeckého hejtmana Alfonse Zapletala o svolení, aby mohl studovat a zaměřovat zejména jeho nejstarší části, především Starý královský palác. Hejtman Zapletal Karlu Fialovi svolení dal, mohl také částečně pracovat s dokumenty z archivu zámeckého hejtmanství. Výsledky svého bádání prezentoval na dvaceti plánech, které byly Zapletalem předloženy Nejvyššímu hofmisterskému úřadu ve Vídni a posloužily také profesoru Kalouskovi pro jeho dobrozdání o Pražském hradu pro Zemský výbor království českého. Tato činnost Karla Fialy, která kombinuje přesné zaměření, kresebnou dokumentaci i práci s archivními prameny, stojí na samém počátku vědecké metody dnes nazývané stavebněhistorický průzkum.

Karel Fiala bydlel v Praze na několika místech. Ze začátku pravděpodobně na Žižkově nebo Vinohradech, poblíž firmy, u které pracoval. Postupně se s upevňující se pozicí ve funkcích na Pražském hradě stěhoval blíž do centra města. Devátého května 1891 se v Nejdku u Kraslic oženil s Eugenií (Matylda Albína?) Fuchsovou, dcerou nejdeckého podnikatele Hynka Františka Fuchse. Po sňatku bydleli ve Vítězné ulici na pražském Újezdu. Řadu let bydleli Fialovi ve Valdštejnské ulici č.p. 150, tedy přímo pod Pražským hradem.

Roku 1893 se manželům 26. února narodila dcera Milada, o dva roky později 21. září 1895 syn František. Oběma dětem Karla Fialy bylo dáno do vínku otcovo umělecké a technické nadání: Syn Františku Fialovi se dostalo nejlepšího školení, vystudoval architekturu u profesorů Jana Kotěry a Josefa Gočára a byl úspěšným stavitelem zejména léčebných budov, například Sanatoria ve Vlašimi či TBC kliniky v Kostelci nad Černými Lesy. Jeho nejznámější stavbou je Dům umění v Ostravě, který navrhl společně s architektem Vladimírem Wallenfelsem v letech 1923 až 1926. Stavba ve stylu pozdní moderny připomíná hmotou i režným cihelným zdivem Muzeum v Hradci Králové od učitele architektů, Jana Kotěry. Po druhé světové válce působil František Fiala jako pedagog na ČVUT. Bydlel ve Střešovicích č. p. 866. Zemřel v Praze 20. května 1957.

Dcera Milada Fialová byla malířkou a učitelkou. Učila na gymnáziu v Jičíně. Provdala se roku 1926 za architekta Jana Feigla. V osobě svého zetě mohl Karel Fiala spatřit také pokračování své práce, jelikož Jan Feigl pracoval v 50. letech 20. století jako vedoucí architekt Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Podílel se například na rekonstrukci Malostranských Zámeckých schodů či budování garáží Ministerstva zahraničí v Černínském paláci. Zemřel v roce 1966. Není bez zajímavosti, že manželství Milady a Jana Feiglových bylo po devíti letech v roce 1935 rozvedeno a po třinácti letech, v dubnu 1948, uzavřeli Milada a Jan manželství podruhé. U obou sňatků byl svědkem nevěstin bratr František Fiala. Milada Fialová zemřela v roce 1959 a je pohřbena po boku svého manžela a otce na pražském hřbitově v Břevnově.

Vraťme se ale zpět ke Karlu Fialovi a jeho působení na Pražském hradě. Ve službách Jednoty pro dostavbu chrámu sv. Víta setrval až do vzniku samostatné československé republiky. Po roce 1918 se hlavní architekt dostavby Kamil Hilbert stal zároveň osobou zodpovědnou za stavební úpravy Pražského hradu. Pod jeho vedením mělo být sídlo českých králů rekonstruováno a upraveno pro využití některými úřady nového demokratického státu. Kromě kanceláří prezidenta republiky Tomáše Garrigue Masaryka zde bylo rozhodnuto o umístění několika ministerstev.

Pražský hrad se však v roce 1918 nacházel ve velmi špatném stavu. Vídeňský dvůr nejevil o Hrad zájem, poslední korunovace českého krále zde proběhla v roce 1836, kdy byl korunován Ferdinand V. Země byla spravována z Vídně. Dlouhodobě neudržované paláce vyžadovaly četné opravy, navíc se při nich zjistilo, že představy o možnostech jejich využití pro kanceláře ministerstev byly značně přehnané. Odborná veřejnost se také intenzivně zajímala o osud Pražského hradu coby nejvýznamnější stavební památky v českých zemích, zároveň vrcholily práce na dostavbě chrámu sv. Víta.

Stavitel Kamil Hilbert se tudíž nacházel ve velmi složité situaci, kdy byla jeho činnost kontrolována ze všech stran. Není divu, že po vypuknutí takzvané Hilbertovy aféry, kdy byl v bulvárním tisku obviněn ze špatného hospodaření s hradním majetkem a prostředky na jeho obnovu, Kamil Hilbert rezignoval. Jeho blízký spolupracovník Karel Fiala v nastalé situaci požádal dopisem Kancelář prezidenta republiky v listopadu 1919 o propůjčení titulu hradního stavitele. 30. března 1920 Kancelář prezidenta republiky Karlu Fialovi vyhověla.

Kromě funkce stavitele Pražského hradu vytvořil prezident Masaryk v roce 1920 také úřad Architekta pražského hradu, který spadal nejprve pod Stavební správu Hradu, později přímo pod Kancelář prezidenta republiky. Architektem Pražského hradu se v roce 1920 stal geniální slovinský architekt Jože Plečnik. Jeho úkolem bylo vtisknout sídlu prezidenta novou tvář, doplnit historickou stavbu o nové architektonické prvky.

Není divu, že se při spolupráci Plečnika s Karlem Fialou začaly vyskytovat značné neshody. Spolupracovník Jože Plečnika, architekt Otto Rothmayer, si v roce 1923 prezidentu Masarykovi v dopise postěžoval, že stavitel Fiala záměrně brzdí realizaci některých Plečnikem navržených stavebních úprav. Důvodem mohl být právě naprosto odlišná představa o péči o Pražský hrad, ale také jistá nechuť Karla Fialy zabývat se organizačními, rozpočtovými a finančními záležitostmi své kanceláře. Jože Plečnik navrhoval nová schodiště, vyhlídky i úpravy interiérů v moderním nadčasovém stylu inspirovaném středomořskou architekturou, zatímco stavitel a památkář Karel Fiala usiloval o konzervaci a rekonstrukci této nejdůležitější české stavební památky. Částečně za pravdu dává Karlu Fialovi i fakt, že některé Plečnikovy úpravy Hradu kritizoval otevřeně i Zdeněk Wirth, historik umění a významná osobnost naší památkové péče.

Nepříjemnou situaci vyřešil prezident Masaryk rozdělením obou úřadů. Architekt pražského Hradu Plečnik pracoval od roku 1924 přímo pod Kanceláří prezidenta republiky a byly mu svěřeny úpravy novějších částí Hradu. Stavitel Karel Fiala a jeho Stavební správa Pražského hradu se zaměřila na průzkum a rekonstrukci nejstarších částí, především Starého královského paláce, který měl být opraven a připraven pro vybudování hradního muzea. Přes rozdílnost povah i názorů na úpravy na Pražském hradě je nutné říci, že vztah obou architektů byl naplněný vzájemnou úctou, jak o tom svědčí mimo jiné Plečnikův dopis Karlu Fialovi z roku 1925.

Nejstarší část Pražského hradu, Starý královský palác, byl vybudován v románské době v první polovině 12. století. V roce 1303 byl silně poškozen požárem. K jeho přestavbě přistoupil po svém návratu do vlasti roku 1333 Karel IV. Palác byl rozšířen o západní kolmé křídlo a hlavní budova o severní arkádu, která umožnila vytvořit ve vyšším patře velký sál. Jeho obvodové zdi se shodují s rozměry pozdějšího Vladislavského sálu. Karlův sál měl ale strop trámový, nikoli klenutý. Na východní straně přiléhala k paláci kaple Všech svatých, kterou Petr Parléř začal přestavovat na větší kostel. V době Václava IV. byly zaklenuty prostory v úrovni severní arkády. Po husitských válkách přistoupil k dalším úpravám král Vladislav II. Jagellonský, který v roce 1485 přesídlil se svým dvorem na Pražský hrad. Za jeho vlády vybudoval královský stavitel Benedikt Ried nový sál, zaklenutý odvážnou pozdě gotickou krouženou klenbou v pěti polích. Nad sálem vystavěl pět stanových střech. V této podobě vydržel Starý královský palác do požáru roku 1541, po němž už stanové střechy obnoveny nebyly.

Starý královský palác se na počátku 20. století nacházel prakticky v havarijním stavu. Kromě novodobých vestaveb a příček trpěl palác, zejména jeho nejcennější část, Vladislavský sál, stále ještě následky požáru z roku 1541, který tehdy zpustošil Hrad i Malou Stranu. Po požáru byly klenby sálu zajištěny pouze provizorně a tak i po téměř 400 letech nesly například trosky původního krovu. Jako zajímavou náhodu můžeme spatřovat fakt, že se opravou mistrovského díla Benedikta Rieda začal zabývat právě Karel Fiala, rodák z Blatné. Na blatenském zámku měl možnost poznat genialitu tohoto pozdně gotického stavitele díky paláci, který nese jeho jméno.

Karel Fiala přistoupil k postupné opravě Vladislavského sálu v roce 1925. Nechal postavit pojízdné lešení, které zabíralo vždy jen to z pěti klenebních polí, které bylo opravováno. Postupoval od nejpoškozenějších polí k těm, která byla zachována nejvíce. Během prací byly odstraňovány mladší zásahy a výmalba stropu z 19. století. Práce na Starém královském paláci i na některých dalších hradních objektech trvaly více než deset let do roku 1936, později byly přerušeny druhou světovou válkou.

Při pracích na Starém královském paláci Karel Fiala zkoumal a dokumentoval postupně odkrývané stavební prvky. V duchu tehdy převažujícího analytického přístupu v památkové péči a na základě spolupráce s jejím hlavním představitelem, dr. Zdeňkem Wirthem byly v opravených prostorách prezentovány objevené prvky starších i mladších stavebních fází. V jižní stěně Vladislavského paláce tak můžeme vidět vedle Rejtových pilířů z 16. století i dochované části oken a arkýřů staršího sálu Karla IV., na severní straně zase byly nad sebou umístěny v jednom dveřním otvoru větší pozdně gotický i mladší renesanční portál. Tento přístup, kdy je stavba předvedena v podstatě jako učební pomůcka k poznání svého stavebního vývoje, zcela odpovídá zamýšlenému účelu stavby. Ve Starém královském paláci mělo být vybudováno Muzeum Pražského hradu. Za dobu působení Karla Fialy k jeho dokončení nedošlo, nicméně v dnešní době je možné prohlédnout si palác v podobě, v jaké jej hradní stavitel Karel Fiala zanechal, v rámci jednoho z prohlídkových okruhů. V přízemí paláce je umístěna expozice Příběh Pražského hradu.

Karel Fiala dbal při opravách Starého královského paláce na dodržování technologií, které jsou co nejvíce blízké původním historickým postupům. Praskliny a spáry v v kamenných prvcích nechával prolévat olovem a chybějící i drobné části nahrazoval kamennými vložkami. Tuto starou technologii se pravděpodobně naučil při práci pro Jednotu pro dostavbu chrámu sv. Víta. Používal ale při doplňování kámen, který se od původního barevně odlišoval, většinou mšenský pískovec. Tak byly novodobé opravy na první pohled viditelné, nechtěl vytvářet iluzi neporušené staré stavby. Stejně postupoval i u omítek, kdy se nové od starých liší barevností i strukturou. Karlu Fialovi se úspěšně podařilo zastavit chátrání starého královského paláce a zakonzervovat jej natolik kvalitně a citlivě, že i dnes, více než 80 let po provedení úprav, můžeme říci, že postupoval naprosto správně.

V roce 1936 Jože Plečnik funkci hradního architekta opouští a na jeho místo nastupuje architekt Pavel Janák. Čtyřiasedmdesátiletý Karel Fiala byl od té doby zproštěn svých ostatních povinností a mohl se nadále věnovat pouze popisu svých dosavadních nálezů, zhotovování modelů jednotlivých stavebních fází a přípravě publikace Prameny ke studiu stavebního vývoje Pražského hradu. Svou práci bohužel nedokončil. Po odchodu do penze v lednu roku 1939 Karel Fiala 3. dubna 1939 umírá. Posmrtnou masku mu sejmul J. Sýkora, učitel Uměleckoprůmyslové školy. Pohřben je na hřbitově v pražském Břevnově.

Písemná pozůstalost Karla Fialy se nachází v Archivu Pražského hradu. Uspořádal ji sám Pavel Janák, který v ní objevil i některé dokumenty z pozůstalosti architekta Josefa Mockera. Kromě nákresů historických staveb, popisů, dokumentů k Fialovu podnikání a fotografií ze studijních cest najdeme v pozůstalosti také drobné texty svědčící o záměru sepsat své paměti. Společně s několika články publikovanými v odborných časopisech přelomu století je pozůstalost Karla Fialy dodnes bohatým zdrojem poznání pro historiky architektury. Činnost Karla Fialy začíná v současné době právem budit zájem historiků umění. Karel Fiala je oceňován jako jeden ze zakladatelů moderní památkové péče, jehož postupy odpovídají i dnešnímu přístupu k památkám. Zároveň Karel Fiala svým osudem dokazuje, že i přestože se mu nedostalo akademického vzdělání jak v oboru architektury, tak historie, dokázal díky vlastnímu zaujetí, poctivé práci a píli nesmazatelně přispět k oběma těmto oborům.

Mgr. Pavla Váňová Černochová