RODINNÁ PŘÍHODA Z BLATNÉ

Představte si tu situaci – vcházíte večer do dětského pokojíčku a při pohledu na tu spoušť dobře víte, co bude následovat: „Františku, ukliď to lego.“ „Ne.“ „Musíš se o něj starat, je nutné ho uklidit, dělej.“ „Nechci.“ „Tak já si ho uklidím sama, no.“ „Néééééé!!!!“ A pětiletý chlapeček sype kostičky do připravené bedny.

Připomíná vám to něco? Každý rodič něco takového asi někdy zažil. Dítě strašně nechce, odporuje už z principu. A protože neguje úplně všechno, musí nakonec popřít i svůj vlastní odpor. A máte ho tam, kde jste chtěli.

A teď zkusme si ty role trochu přeobsadit – v hlavních rolích městský úřad a občan: „Městský úřade, tady je zanedbaný pozemek, neprodávejte ho, starejte se o něj.“ „Ne.“ „Je to veřejný majetek, má své hodnoty a je potřeba o něj pečovat.“ „Ne a ne.“ „Tak my to tedy uklidíme a oplotíme na vlastní náklady, ano?“ „Néééééé!!!“

A hle – po dvanácti letech nečinnosti přijíždí po cestě, která se zdála ještě před pár měsíci neskutečně úzká, bagr. Upravuje terén, aby tu mohly stát kontejnery na odpadky a na vysekané náletové dřeviny. Přicházejí zaměstnanci Technických služeb, uklízejí. Připravuje se provizorní oplocení v místech toho původního. Toho, které tu dvanáct let nestálo, díky čemuž tu vznikl také takový svinčík. Mnohem větší, než natropí dítě ve svém pokojíčku. Najednou to jde.

Máme radost. Podařilo se to, o co jsme usilovali. Pozemek bude oplocený, bude prohlášen kulturní památkou, bude uklizen. Provedou to ti, kteří jsou za to z veřejných prostředků placeni, ve své pracovní době. My bychom to dělali po večerech, víkendech, zadarmo. S radostí a nadšením, to ano. Ale takto jsme aspoň přiměli ty, které si za péči o obecní majetek platíme, aby konečně něco dělali. Díky bohu.

Zbývá tak trochu pachuť, stejná, jako když přechytračíte své dítě tak, jak je uvedeno na začátku. Proč to prostě nejde po dobrém? Proč musíme pořád vyhrožovat, prudit? Obáváme se, že s městem to bude stejné jako s chlapečkem a jeho stavebnicí. Však to znáte: O deset vteřin později, poté co se s vervou pustil do uklízení, si hoch zase hraje. Staví domeček, rozsypává dílky po koberci. Je potřeba na něj dohlížet nebo znovu okřikovat? Ne, je potřeba na tom pracovat s ním. Každý rodič ví, že to funguje nejlépe. S trochou trpělivosti to brzy pochopí i to malé dítě. Doufejme, že časem i městský úřad.

Pavla Váňová Černochová